Tato porucha je primárně charakterizovaná výrazně vznětlivým, vzdorovitým, neposlušným a zlomyslným chováním. Vývojový negativismus je přirozeným fenoménem v chování dětí mezi rokem a půl a dvěma roky věku. Stává se však patologickým, pokud v chování dítěte přetrvává i po tomto věku.

Opoziční chování má za cíl posílit samostatnost dítěte. Je často způsobeno přesvědčením dítěte, že pomocí svého chování získá více pozornosti rodičů, kterou stále potřebuje. Toto chování může také sloužit jako obrana před pocitem nedostatečnosti. Opoziční chování je často vyprovokováno emočně nezralými rodiči, kteří si vlastní nedospělost kompenzují tím, že zaujmou autoritativní styl rodičovství. Vzdorovité chování bývá také naučenou reakcí na obviňující postoj rodičů, kteří věří, že tímto způsobem sníží intenzitu vzdorovitého chování.

Tuto poruchu lze diagnostikovat po třetím roce života dítěte, ale většinou je identifikována ve věku 9 až 10 let. Děti s opozičním vzdorovitým chováním často používají nepřímé způsoby pro demonstraci agrese zejména vůči rodičům a učitelům. Jejich chování je výrazně vzdorovité, provokující, avšak nejsou přítomny závažné asociální či agresivní činy (ve smyslu fyzického napadení nebo ničení majetku).

Děti s touto poruchou často porušují pravidla a požadavky stanovené dospělými. Jsou obvykle negativitstické, mají velmi nízkou frustrační toleranci, reagují vznětlivě na běžné pokyny a požadavky.

Všechny tyto obtíže doprovází nízká sebedůvěra. Děti s touto poruchou často projektují svůj pocit viny na ostatní.

• Zaměříme se na zjištění účelu náročného chování – čeho jím chce dítě dosáhnout (získat pozornost, vyhnout se nějaké činnosti, něco ukončit). Když známe cíl chování (např. získání pozornosti), můžeme dítě učit jiné přijatelné způsoby, jak jej dosáhnout. V případě vyhýbání se některým činnostem zjišťujeme, proč se jim dítě vyhýbá (třeba jednou při této činnosti zažilo posměšky ostatních a už to nechce znovu zažít).
  
• Snažíme se zjistit spouštěče problémového chování a sledujeme i to, co po náročném chování následuje (jak se chová samotné dítě, ostatní děti i učitel), všímáme si také toho, co mohlo způsobit, že v obvykle kritické situaci k rozvoji problémového chování u dítěte nedošlo.
  
• Posilujeme žádoucí projevy chování a zvládání situací, pro dítě emočně náročných, pochvalou („Opravdu moc tě chválím za to, že jsi Péťovi tu hračku půjčil.“) nebo drobnou odměnou.
  
• Strukturujeme čas a činnosti tak, aby děti věděly, co je čeká a jak mají postupovat. Ke strukturaci můžeme využít různé pomůcky pro vizualizaci denního režimu a postupů různých činností vyžadujících více kroků.
  
• U dětí s poruchou pozornosti omezujeme při řízené činnosti množství podnětů v jejich bezprostředním okolí.
  
• U dětí s poruchou pozornosti využíváme k prodloužení schopnosti koncentrace motivaci pramenící ze zájmů dítěte, rozdělení práce na menší časové úseky a bezprostřední pozitivní zpětnou vazbu (pochvalu s povzbuzením – „Moc se mi líbí barva, kterou jsi vybral na to auto, těším se, až mi ho ukážeš hotové“).
  
• Psychomotorický neklid nepotlačujeme, ale snažíme se jej usměrnit tak, aby neobtěžoval samotné dítě ani ostatní děti (nabídneme vhodnou pomůcku nebo vyčleníme prostor, kde se dítě může pohybově uvolnit).