Způsob komunikace dokáže u člověka s postižením posílit pocit sounáležitosti, nebo naopak navodit pocit, že je jiný a od ostatních vzdálený. Pedagog, asistent pedagoga, ale i rodič by se v komunikaci měl vyhýbat (Drdulová 2014):

• Projevům lítosti a z toho pramenícího jinak bezdůvodného snižování nároků na dítě;
  
• poukazování na omezení dítěte a zdůrazňování jeho neschopnosti;
  
• komunikaci s dítětem a o dítěti neodpovídající věku dítěte;
  
• odpovídání za dítě, neposkytnutí dostatečného času na odpověď, případně na její promyšlení;
  
• používání množného čísla v souvislosti s dítětem: „My už jsme unavení.“ „Snažíme se…“
  
• komunikaci z pozice mocenského postoje k dítěti;
  
• rozhodování za dítě bez jeho aktivní účasti v oblastech, kde je jeho účast možná.