Termín poruchy chování zahrnuje několik projevů problémového chování. Problémem termínu „problémy v chování“ je, že se používá pro všechny děti, které nesplňují přijímané normy chování. V rámci diagnostiky je nezbytné, aby hodnocení poruchy bylo uzpůsobeno potřebám, možnostem a schopnostem dětí více než požadavkům společnosti.
Existují například děti, které jsou velmi rozjívené a „je jich všude plno“ v důsledku jejich osobnostních vlastností, kvůli kterým vypadají neklidné, ale ve skutečnosti jsou tyto děti naprosto v pořádku. Z tohoto důvodu není vhodné poruchu ADHD diagnostikovat u dětí mladších 7 let.
Problémové chování je často voláním o pomoc, které bohužel nezřídka zůstává okolím nepochopené. Od dítěte můžeme očekávat určité chování pouze tehdy, bylo-li k němu dříve výchovně vedeno. Například pokud se dítě nikdy nemuselo s nikým o něco dělit, netuší, že v mateřské škole se od něj schopnost rozdělit očekává. Adaptivní dovednosti, úroveň zvládnutí určitého typu chování, práh tolerance a výdrže jsou individuální vlastnosti, které závisí na několika faktorech. Rozlišujeme tři faktory určující míru rozvoje adaptivních dovedností:
1. biologické
2. mentální
3. sociální
Ve své pedagogické praxi jste jistě někdy byli svědky situace, kdy dítě dostalo záchvat vzteku nebo vykazovalo jiné, z pozice učitele náročné chování. Pokud do záchvatu vzteku upadne batole, lze to považovat za přirozený projev dítěte, který odpovídá věku. Jedná se o chování, které dítě zatím nedokáže regulovat ani dostatečně reflektovat.
Nicméně od určitého věku či v určitém kontextu mohou takovéto záchvaty nevhodného chování již představovat problém. Tyto projevy v chování často souvisejí s tím, že dítě má problémy se seberegulací. Jedná se o schopnost ovládat okamžité impulzy a chování v souladu s aktuální situací. Lze sem řadit i schopnost vyvarovat se přehnaně emotivních reakcí na zneklidňující podněty, uklidnit se, upravit svá očekávání tak, abychom byli schopni zvládat frustraci bez výbušného chování.
Tato takzvaná seberegulace je ve skutečnosti sadou dovedností, které dětem umožňují směřovat své chování k určitému cíli navzdory nepředvídatelným situacím či emocím. Problematická seberegulace se projevuje různými způsoby v závislosti na charakteristice konkrétního dítěte. Některé děti mají často silné reakce bez sledovatelného předchozího hromadění emocí. Zdá se, že takovéto děti nejsou schopny ovládnout své bezprostřední chování. U jiných dětí se emoce hromadí delší dobu, což má nakonec za následek nějaký výbuch nevhodného chování.
Dětství je částí života, kdy veškeré emoční projevy a projevy chování závisí na úrovni rozvoje dítěte, což platí i pro patologické projevy. Je zásadní si uvědomit, že pro každé období rozvoje dítěte jsou charakteristická určitá pravidla a vlastnosti odkazující zároveň k biologickému, mentálnímu a sociálnímu růstu dítěte.
Nevhodné podmínky v raném dětství mohou vést k různým poruchám a abnormalitám. Pro každé období rozvoje je typická škála možností, co se týče odpovědí na nevhodné podmínky v bezprostředním okolí dítěte. Jedná se zejména o působení lidí, kteří přicházejí do kontaktu s dítětem, a rozvoj poruch chování tak souvisí především se vztahy dítěte s ostatními lidmi.
Abychom mohli definovat problém s chováním, je nejprve zapotřebí definovat normu. Norma nám umožňuje provádět kvantitativní a kvalitativní srovnání s ní. Normy se obvykle liší v závislosti na konkrétní situaci, což znamená, že to, co může být vhodnou reakcí na jednu situaci, může být v jiné situaci nevhodné. Kupříkladu je naprosto v pořádku, pokud dítě cáká vodou při koupání ve vaně, ale asi by nebylo vhodné, aby cákalo vodou na ostatní děti ve třídě. Očekáváme tedy, že se dítě bude řídit určitými normami chování pro určité situace. Míra osvojení si těchto norem závisí na věku dítěte. To znamená, že to samé chování může být považováno za normální resp. abnormální v různých vývojových obdobích.
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí jsou poruchy chování charakterizovány „opakovaným a přetrvávajícím agresivním, asociálním nebo vzdorovitým chováním“. Přítomnost izolovaných extrémních případů problémového chování není důvodem diagnostikování poruchy chování. Takováto diagnóza by měla zahrnovat přetrvávající a ustálené vzorce chování. Například pokud dítě silně zareaguje a zakřičí na rodiče kvůli něčemu konkrétnímu, co řekli, nelze automaticky usuzovat na poruchu chování. Musíme spíše nejprve pochopit reakci dítěte a snažit se porozumět tomu, z čeho reakce vychází.
Odchylky v chování nalezneme v Mezinárodní klasifikace nemocí pod kódy F 90 až 98 „Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání“.
Jsou rozděleny do dvou velkých skupin: poruchy chování a emocí. Má se za to, že na abnormální chování má velký vliv rodina dítěte. Někteří autoři definují rodinu coby „sociální lůno“, ve kterém je emoční klima důležitější než fyzické podmínky. Podle těchto autorů je nejdůležitější vztah „matka-dítě“. Dítě si buduje důvěru k primárnímu poskytovateli péče. Tento primární vztah důvěry je základem pro rozvoj důvěry dítěte k ostatním lidem, a následně i sobě samému.
Tohoto faktu můžeme využít tak, že si budeme vědomi toho, jaká je povaha vztahu mezi matkou a dítětem (či osobou, která o dítě primárně pečuje). Analýzy ukazují, že ti rodiče, kteří jsou citliví k potřebám svých dětí, kteří jim rozumí a poskytují jim lásku, jsou schopni vytvářet u dítěte pozitivní vzorce chování. Naopak rodiče, kteří jsou ve svých reakcích vůči dětem nestálí (ve stejných situacích reagují na chování dítěte odlišně) nebo používají dlouhodobé a přísné tresty, budují u svých dětí agresivní rysy a deviantní chování.
Chování dítěte může ovlivnit chování rodičů stejným způsobem, jakým chování rodičů ovlivňuje chování dítěte. Zhoršené fungování rodiny vytváří podmínky pro rozvoj takzvané nedostatečné rodinné adaptace. Neštěstí a spory v rodině vytvářejí u dítěte nepřiměřené koncepty ohledně interakce mezi lidmi. Vztahy mezi rodiči a ostatními lidmi představují první model chování, které dítě vnímá. (Jasným příkladem může být skutečnost, že ze všech základních projevů chování je znechucení jediným, které se naučíme od rodičů či jiné autority. Běžnějším příkladem může být dítě, které používá „dospělá“ slova, intonaci či postoj těla, což se naučilo od někoho z dospělých.). Vztahy mezi rodiči umožňují dítěti pochopit různé nuance emocí.
Rozvoj poruch chování je výsledkem kombinace různých biologických a sociálních faktorů. Pouhá biologická predispozice nemusí automaticky vést k rozvoji poruch chování. Problémové chování u dětí je symptomem špatně fungujícího biologického a sociálního systému. Výjimkou jsou vývojové poruchy chování, známé pod zkratkami ADHD/ADD, které jsou popsány níže. V případě těchto poruch platí, že se jedná o poruchu fungování mozku vrozenou či raně získanou. Vnější vlivy, jakým je nevhodné výchovné působení, samy o sobě tyto poruchy způsobovat nemohou. Nicméně mohou projevy poruchy zhoršovat a také přispívat k rozvoji dalších problémů v chování.