Inkluzivní škola je taková škola, která přijímá všechny děti a má připraveny podmínky pro naplnění jejich rozmanitých individuálních vzdělávacích potřeb. Spektrum těchto potřeb je velmi široké. Vzdělávací potřeby vyplývají nejen ze zdravotního postižení nebo znevýhodnění, ale také z kulturního prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, z nadání či míry osvojení vyučovacího jazyka.
Zároveň se jedná o odlišné potřeby, které jsou dané preferencemi dítěte ve vztahu k tomu, jak je mu zprostředkováván vzdělávací obsah či sociální interakce v průběhu učení. Některé děti se lépe učí pomocí vizuálně prezentovaných informací, jiné si lépe vštěpují slyšené a další potřebují k učení pohyb a manipulaci. Pro některé děti je přínosnější, pokud se učí samy, jiné k dosažení svého vzdělávacího maxima potřebují intenzivní interakci s ostatními dětmi nebo dospělým. Potřeby v oblasti učení mohou být i ve skupině na první pohled homogenní velmi odlišné.
Inkluzivní pedagogika s velkou rozmanitostí individuálních vzdělávacích potřeb dětí počítá a této rozmanitosti také využívá k jejich vzájemnému obohacování. Díky tomu se může snadněji přiblížit cíli inkluzivního vzdělávání, kterým je podpora každého dítěte v dosažení jeho vzdělávacího maxima při současném respektování jeho individuálních vzdělávacích potřeb. Tomuto cíli je podřízen i výběr metod a forem vzdělávání. Využívány jsou ty metody, které staví na vlastní aktivitě dětí, jejich vzájemné kooperaci a rozvoji reflexe dosahování vzdělávacích cílů. To vše samozřejmě s přihlédnutím k věku dítěte. Zároveň je kladen důraz na individualizaci a diferenciaci cílů vzdělávání a prostředků k jejich dosahování.
Řada metod inkluzivní pedagogiky byla původně vyvinuta pro děti s určitým druhem zdravotního postižení či znevýhodnění. Ukazuje se však, že z nich může profitovat mnohem širší skupina dětí – např. strukturované učení vytvořené pro děti s poruchami autistického spektra využívá vizualizaci denního režimu a souslednosti aktivit, které dítě daný den čekají.
Využívají se obrázky, piktogramy či zástupné předměty představující jednotlivé činnosti seřazené podle časové souslednosti jejich realizace. Po dokončení aktivity dítě odkládá obrázek, který ji symbolizuje, a přechází k další aktivitě. Tato pomůcka nepomáhá pouze dětem s autismem, ale i dětem, které mají problém v adaptaci na režim docházky do školy, dětem s poruchou pozornosti nebo dětem, které neumějí česky. Multisenzoriální přístup využívající při učení současně více smyslů ocení nejen děti se specifickou poruchou učení, ale i děti, které mají dílčí oslabení v některé ze složek vnímání.
Inkluzivní vzdělávání významnou měrou přispívá k sociálnímu učení dětí. Děti se učí vzájemně si pomáhat a jeden druhého podporovat na cestě při dosahování vzdělávacích cílů. Učí se tomu, že společnost je přirozeně rozmanitá a individuální odlišnosti druhých je třeba přijímat s respektem. Zároveň se v bezpečném prostředí a pod dohledem zkušeného dospělého učí konstruktivně překonávat obtíže, které odlišnost může způsobovat. Tuto cennou zkušenost si odnášejí do dospělosti a zúročí ji v rodinném i pracovním životě. V inkluzivní škole je kladen velký důraz na systematickou podporu kladných vztahů mezi dětmi a prevenci šikany. Podporuje se celkové pozitivní klima školy, jehož důležitou složkou jsou i vztahy mezi pedagogy navzájem a také vztahy s rodiči dětí.
K přiblížení filozofie inkluzivního vzdělávání lze dobře využít i popis rozdílu mezi inkluzí a integrací. Integrace je chápána jako začlenění dítěte s určitou odlišností do prostředí, které je primárně připravené na vzdělávání dětí bez výraznějších odlišností v individuálních vzdělávacích potřebách. Prostředí školy (architektonické, materiální, personální, výukové) je tak třeba dodatečně upravit a i dítě samo se musí více či méně přizpůsobit prostředí, se kterým primárně nepočítalo. Oproti tomu inkluzivní škola již dopředu počítá s přítomností dětí s širokou škálou individuálních vzdělávacích potřeb, jejich rozmanitost pokládá za přirozenou a má pro ně připravené podmínky. V případě, že do školy nastoupí dítě, jehož potřeby jsou výrazně specifické, podmínky pro jeho vzdělávání se ještě dále uzpůsobí.
V souvislosti s individualizací vzdělávání je třeba říci, že se v naprosté většině případů nemusí jednat o soustavnou individuální podporu poskytovanou jednomu dítěti. To je z mnoha důvodů v běžné třídě velmi obtížně realizovatelné. Jedná se spíše o promyšlenou diferenciaci cílů vzdělávání pro různé děti, jež vychází z maxima jejich možného rozvoje. Využívají se k tomu výukové metody, které jsou výzkumem prokázány za skutečně efektivní. Zároveň je třeba mít dobrou znalost individuálních vzdělávacích potřeb dětí a jim přizpůsobovat výběr metod a forem práce.
Dobrým pomocníkem k průběžnému ověřování účinnosti využívaných metod je formativní hodnocení, které slouží k mapování vzdělávacího pokroku jednotlivých dětí. Formativní hodnocení je také jedním z nástrojů, které jsou v rámci inkluzivní pedagogiky využívány.
V inkluzivní škole je každé dítě považováno za jedinečné v kontextu jeho individuálních vzdělávacích potřeb i vzdělávacího maxima, kterého je schopné dosáhnout. Učitelé se snaží využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby dítě svého vzdělávacího maxima mohlo dosáhnout. Zároveň akceptují skutečnost, že všechny děti nebudou, a ani nemohou dosahovat shodných vzdělávacích cílů.