Učitelka s dětmi v posledním roce docházky do mateřské školy vypracovala profil na jednu stránku pro každé dítě odcházející do základní školy. Přestože byl tento nástroj původně určen pro předávání informací o dítěti se zdravotním postižením, hodí se pro lepší poznání všech dětí odcházejících z mateřské školy do základní školy. Zpracování položek profilu v části „Máme rádi a obdivujeme“ se účastnily všechny děti ve skupině, navrhovaly, co by se o daném dítěti měli v nové škole dozvědět učitelé i spolužáci. Každé dítě vždy řeklo, co má na svém kamarádovi rádo a co na něm obdivuje. Jednotlivé děti se následně vyjadřovaly k tomu, co má být v jejich profilu napsáno v části „Co je pro mě důležité“. Paní učitelka pak doplnila informace o tom, jak každé dítě nejlépe podpořit při učení a zapojení v kolektivu. Děti si své profily vyzdobily a předaly rodičům, kteří je pak mohli (pokud chtěli) předat třídnímu učiteli.

Ele jsou 4 roky. Sedí u stolu spolu s několika spolužáky a učitelkou Lindou. Z modelíny tvoří různé objekty. Ela natáhne ruku a sebere kousek modelíny Ondřejovi, který sedí vedle ní. Ten hned projeví svou nespokojenost. Učitelka říká: „Elo, viděla jsem, jak jsi Ondřejovi sebrala modelínu. Vrať mu ji.“ Ela vrtí hlavou, ale učitelka trvá na svém: „Okamžitě mu ji vrať. Říkala jsem Ti, abys toho nechala. U tohoto stolu jsi skončila. Odejdi a běž dělat něco jiného.“
Učitelka Ele sdělila, co nemá dělat, namísto toho, aby jí nabídla alternativní způsob, jak může modelínu získat. Ela tak přišla o možnost vyzkoušet si seberegulaci, podívat se na situaci z jiné perspektivy i problém vyřešit.
Podívejme se nyní na jinou možnost, kterou paní učitelka měla. Ela se natáhne a sebere Ondřejovi kus modelíny. Ten okamžitě projeví nespokojenost. Učitelka říká Ele: „Elo, vypadá to, že potřebuješ více modelíny. Zlobíš se, že jí nemůžeš mít? Jak se podle Tebe cítil Ondřej, když jsi mu ji sebrala?“ Ela se podívá na Ondřeje a odpoví: „Smutně.“ Učitelka se Ely zeptá, co by mohla udělat pro to, aby se Ondřej cítil lépe. Ela mu vrátí modelínu, Ondřej se usměje a pokračuje v tvoření. Učitelka pokračuje: „Přemýšlím, co bys tak mohla udělat, když jsi nespokojená, že máš málo modelíny. Máš nějaký nápad?“ Ela vrtí hlavou. „podívej se na stůl, jestli zde neleží nějaká zbylá modelína. Vidíš zde nějakou?“ Ela opět zavrtí hlavou. Učitelka jí navrhne: „Možná by ses mohla zeptat Ondřeje, jestli si můžeš jeho modelínu půjčit, až s í přestane pracovat.“ Ela to udělá a Ondřeji jí podá svou modelínu, když odchází od stolu k malířskému stojanu.
Ve druhém případě paní učitelka pomohla Ele, aby své jednání verbalizovala, zvážila důvody svého chování a důsledky svých činů, stejně jako Ondřejovy pocity (pohled z jiné perspektivy) a zvládla řešit situaci prosociálně. Učitelka u Ely vytváří základ k tomu, aby příště dokázala těmito kroky projít sama. Čím vícekrát Ela projde takovými scénáři spolu s učitelkou, tím více bude schopná v budoucnosti seberegulovat své chování.

Učitelka Lenka si plánuje aktivity na další týden. Chtěla by pokračovat v tématu „U lékaře“, kterému se začali ve třídě věnovat, když si jedno z dětí přineslo obrázek, který dostalo při lékařské prohlídce. Učitelka si prošla vzdělávací plány a přemýšlela, jak by mohla integrovat různé oblasti kurikula do aktivit k tématu „v lékařské ambulanci“.
V pondělí si naplánovala vytvořit prostor pro dramatizaci „u lékaře“, za využití lékařského oblečení, hraček – lékařských kufříků, přitom plánovala při tomto tématu zakomponovat i rozvoj sociálních a emocionálních dovedností. V rámci ranního kruhu dětem četla příběh o člověku, který se bál jít k lékaři. S dětmi si povídali, proč je důležité k lékaři chodit a co by děti mohly udělat nebo si říci, když jsou z návštěvy lékaře nervózní.
V rámci podpory pregramotnosti si naplánovala dětem zadat za úkol zkusit napsat nebo jinak ztvárnit potřebné nápisy („Ambulance“, „váha“, „čekejte, prosím“). Děti si v malých skupinkách procvičovaly předmatematické dovednosti a schopnosti kritického myšlení, když hrály hru: „Co chybí?“, při níž využili hračky – lékařské kufříky.

Matyáš, čtyřletý chlapec z neúplné rodiny, ze sociálně málo podnětného prostředí.
Každý den ráno bouřlivě vbíhá do třídy, kde si hrají děti ve věku 3-4 roky. Některé z nich mají ještě přetrvávající adaptační obtíže. Matyáš, nervózní ze svého příchodu, se u každého z nich zastaví, uhodí je, rozboří jim stavby na koberci, zatahá za vlasy apod. Nikomu z dětí se nepodívá do očí, akce je rychlá, provázená výkřiky. Paní učitelka však tuší, že za tímto chováním se skrývá touha s dětmi si hrát, být jako ony. Na základě pozorování a osobní zkušenosti promyslí následující postup. Chlapcovu pozornost se snaží získat již v šatně, právě proto, aby divokému vpádu do třídy předešla. Seznámí ho s nápadem, že by společně mohli děti pozdravit. Rozhodně jej bere za ruku a obchází s ním skupinky hrajících si dětí. Zpočátku každé z dětí sama oslovuje, pohladí, funguje jako komunikační most. Po několika dnech nácviku této dovednosti si Matyáš na novou situaci přivyká, děti zdraví, zdá se, že na některé se trochu usmívá. Ledy jsou prolomeny, další fáze – krok ke kooperativním hrám – je před námi. Situace se uklidnila. Spokojen je Matyáš, děti i rodiče.