A) Zrakové vnímání

V oblasti zrakového vnímání je důležité zjistit, zda dítě dokáže dostatečně zaměřit pozornost na vybraný podnět a nevšímat si dalších podnětů ve zrakovém poli. I při pohledu na pracovní list či obrázek dítě současně vidí celou řadu dalších podnětů, které však v daný okamžik nejsou podstatné. Vnímání těchto informací musí umět utlumit, aby se dokázalo dostatečně soustředit na zadaný úkol. Schopnost zaměřit pozornost na vybraný zrakový podnět a současně utlumit vnímání dalších podnětů, které jsou v daný okamžik nepodstatné, je označována jako zrakové rozlišování figury a pozadí.

K ověření míry rozvoje této schopnosti můžeme dítěti zadat úlohu, ve které se dva či více obrázků navzájem překrývá – dítě má za úkol jednotlivé obrázky rozlišit a pojmenovat. Dítě také může vyhledávat zadané tvary na rušivém pozadí nebo rychle vyhledávat určené předměty v místnosti.

Další funkcí, kterou v oblasti zpracování zrakových informací sledujeme, je zrakové rozlišování neboli diferenciace. Díky této funkci dítě dokáže rozlišit detaily obrázků, určit, zda jsou některé obrázky či symboly shodné nebo se navzájem liší. Při nácviku čtení a psaní se tato funkce uplatňuje při rozlišování tvarů písmen.

U tříletých a čtyřletých dětí sledujeme:

• Zda dokážou určit obrázky, které se liší velikostí, barvou a výrazněji odlišným tvarem. V tomto věku dítěti předkládáme konkrétní obrázky, se symboly ještě nepracujeme.

U pětiletých a šestiletých dětí:

• Řešíme úlohy s konkrétními obrázky.

• Ověřujeme schopnost rozlišit tvarově podobné symboly, které se liší drobným detailem a pozicí v prostoru – otočením podle horizontální osy (a u šestiletých dětí i vertikální osy).

Příklady úkolů:

• Označ tvar, který je jinak otočený než ostatní:

• Podtrhni všechny tvary, které jsou stejné jako vzor:

պ ա պ պ տ պ պ ա պ

p p b d d p q p d b p d q

Se zrakovou diferenciací souvisí i zraková analýza a syntéza, tedy schopnost vnímat části, jednotlivosti či detaily a utvářet si představu o celku.

Zrakovou analýzu ověřujeme:

• Vyhledáváním detailu na komplexním obrázku s velkým počtem detailů.

• Všímáme si také toho, jak dítě postupuje při prohlížení obrázku: zda chaoticky přeskakuje nebo plynule zkoumá zleva doprava, shora dolů nebo obráceně.

V rámci nácviku zrakové analýzy vedeme dítě k prohlížení obrázku zleva doprava shora dolů, tedy stejným postupem, jakým se bude později učit číst.

Zrakovou syntézu nejsnadněji ověříme složením rozstříhaného obrázku. Počet dílků a komplexnost obrázku přizpůsobujeme věku dítěte.

Další funkcí, kterou v oblasti zrakového vnímání sledujeme, je funkce zrakové paměti. Můžeme dítěti po dobu cca 15 vteřin ukázat sadu šesti obrázků známých předmětů, které následně zakryjeme, a dítě má za úkol vyjmenovat předměty na obrázcích. Případně můžeme před dítě obrázky opět vyskládat, přičemž jeden či dva obrázky vynecháme a dítěte se zeptáme, které obrázky chybí.

Poslední funkcí, jejíž rozvoj v oblasti zrakového vnímání zjišťujeme, je schopnost uchovat a zpětně si vybavit zrakové informace v časovém sledu, tzv. serialita. Tato funkce je velmi důležitá pro pozdější nácvik dodržování pořadí písmen ve slově. Její nedostatečné rozvinutí se projevuje přesmykováním písmen či slabik ve slově či obtížemi v dodržování slovosledu.

Rozvoj této funkce můžeme ověřit tak, že před dítě postupně zleva doprava vyskládáme pět obrázků nebo čtyři symboly, které následně odstraníme a dítě vyzveme, aby je vyskládalo ve stejném pořadí. Dítě před začátkem úlohy vyzveme, aby si dalo jazyk mezi zuby. Díky tomu si nemůže pomáhat jmenováním zobrazených předmětů, a máme tak jistotu, že ověřujeme pouze zrakovou funkci.

Sluchové rozlišování figury a pozadí můžeme ověřovat takto:

• V ruchu místnosti říkáme slova, které dítě opakuje.

• Nahrajeme dva nebo tři současně znějící zvuky (např. cinkání zvonku a bubnování), které dítě zná. Tyto zvuky pustíme a dítě má za úkol je poznat.

V oblasti sluchového rozlišování je podstatné ověřit především schopnost rozlišovat zvuky lidské řeči – slova, resp. hlásky:

• U pětiletých dětí ověřujeme schopnost rozlišit smysluplná slova lišící se hláskou.

• U pěti a půl až šestiletých dětí ověřujeme, zda jsou schopné rozlišit podobně znějící nesmyslná slova. Je důležité, aby nám při zadávání úkolu dítě nevidělo na ústa, a muselo se tak spoléhat pouze na sluch.

Příklad úlohy pro pětileté dítě:

Instrukce: „Budu ti říkat vždycky dvě slova a ty mi řekneš, jestli jsou stejná, nebo ne.“

los – los vozy – vosy

buk – puk luk – lak

páni – paní drát – drát

nosí – nosí noc – nos

lety – letí zem – sem

Příklad úlohy pro dítě ve věku pět a půl až šest let:

Instrukce: „Budu ti říkat vždycky dvě neznámá slova a ty mi řekneš, jestli jsou stejná nebo ne. Slova nemusíš poznat ani opakovat, stačí říct, jestli byla obě slova stejná nebo každé jiné.“

brut – brut slic – slik

týl – tíl rást – rast

pros – bros habl – chabl

nís – nís slot – slot

žipl – šipl dyrt – dirt

Rozvoj krátkodobé sluchové paměti ověřujeme na smysluplných slovech, u šestiletých dětí také na nesmyslných slovech. Postupně zřetelně vyslovíme čtyři až pět známých slov a dítě má za úkol si je zapamatovat a zopakovat. Můžeme po dítěti chtít, aby je vyjmenovalo v pořadí, v jakém jsme je vyslovili, pak současně ověřujeme i funkci seriality u sluchových podnětů. Nesmyslná slova pro šestileté děti volíme krátká (např. sik – dum – tes – lok).

Sluchová analýza a syntéza jsou důležitými dílčími funkcemi pro uvědomění struktury slov. Někteří odborníci uvádějí, že tato schopnost se rozvíjí až do osmého roku věku. Již v předškolním věku je však třeba ověřit, zda dítě dokáže určit přítomnost konkrétní hlásky ve slově a rozložit tří- až čtyřpísmenná slova na jednotlivé hlásky.

Příklady úloh pro šestileté dítě:

• Instrukce: „Slyšíš D ve slově bouda?“ „Slyšíš K ve slově lopata?“ „Na co začíná slovo zahrádka?“

• Dítě po zácviku vyhláskuje slovo „buk“, „pes“, „kolo“, „moje“.

• Po zácviku je dítě schopné složit slovo z hlásek, které mu s přibližně vteřinovým odstupem hláskujeme – „luk“, „dům“, „tele“, „bota“.

Intermodální spojení můžeme ověřit následujícím typem úlohy:

• Ukážeme dítěti obrázky čtyř věcí, například míč, kolo, knížka, hrací kostka. Následně mu řekneme, kterému zvířátku daná věc na obrázku patří: „Míč patří kočce, kolo medvědovi, knížka ovci a kostka slonovi.“ Informaci dvakrát zopakujeme. Pak dítěti ukazujeme v různém pořadí obrázky věcí a dítě říká, komu daný předmět patří.