Kognitivní dovednosti dítěte předškolního věku

V rámci hodnocení vývoje kognitivních funkcí dětí předškolního věku zjišťujeme, jak se u nich vyvíjí myšlení. Na základě smyslového vnímání a mentálních schopností dochází k poznávání prostředí, které děti obklopuje. Prostřednictvím interakce s prostředím si děti utvářejí vlastní představy, sbírají informace o různých předmětech a činnostech a na jejich základě vytvářejí asociace a vztahy.

Pro vývoj kognitivních schopností jsou důležité tyto základní funkce související se zpracováním informací: pozornost, paměť, řeč, myšlení a vnímání.

Pozornost

Pozornost je forma soustředění, která od dítěte vyžaduje zvládání dvou protichůdných dovedností:

Dovednost zaměřit se na aspekty okolí, které jsou podstatné a mají pro daný úkol největší význam,

dovednost ignorovat v daný okamžik nepodstatné podněty.

Soustředěnost (koncentrace) pozornosti souvisí s psychickým napětím v organismu dítěte. Na úroveň soustředění mohou mít vliv různé proměnné, např. změna teploty, únava, úzkost či zdravotní stav. Schopnost soustředění pozornosti je dána funkční zralostí centrální nervové soustavy (CNS) a má na ni vliv také sociální prostředí, které působí na dítě a zprostředkovává mu zpětnou vazbu k průběhu a výsledkům jeho chování. Pozornost může mít tyto vlastnosti:

Soustředěnost pozornosti: projevuje se jako intenzita a výběrovost pozornosti na určité podněty.
Rozsah pozornosti: ovlivňuje, jaký počet podnětů může jedinec současně přijmout. Rozsah pozornosti je závislý na reakci CNS na vnější podnět a na délce a komplexnosti podnětu.
Výdrž pozornosti: jedná se o schopnost udržet pozornost na konkrétní podnět po určitou dobu.

Pameť

Paměť můžeme definovat jako proces, kterým se v centrální nervové soustavě uchovávají informace získané prostřednictvím vnímání.

Typy paměti lze třídit podle několika hledisek (délky uchování informací, smyslové modality apod.). Rozlišujeme paměť dlouhodobou, krátkodobou, sekvenční, sluchovou, vizuální, mechanickou a rozpoznávací. Podle délky uchování informací lze rozlišit následující typy paměti:

Senzorická – uchovává informace přicházející ze smyslů po dobu nezbytně nutnou pro rozhodnutí, zda jsou vhodné k dalšímu zpracování.
Krátkodobá (pracovní) – zpracovává informace dodané senzorickou pamětí a informace dodané pamětí dlouhodobou. Vjemy přijaté smysly a emoce přeměňuje na mentální reprezentace, které je možné dále zpracovávat a uchovávat.
Dlouhodobá – ukládá významné zkušenosti a informace. Ukládání informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut a může probíhat buď záměrně (např. mechanickým opakováním), nebo bezděčně.

Předpokladem pro uložení informací do dlouhodobé paměti jsou opakované zkušenosti s toutéž aktivitou či situací. To však neplatí pro emočně silné prožitky, ty se ukládají bez nutnosti opakování. Předškolní věk je obdobím, ze kterého silné citové prožitky zůstanou uložené v paměti až do dospělosti.

Pozornost, vnímání a paměť jsou vzájemně propojené procesy. Pokud se dítě nedokáže soustředit, nebude schopné vnímat informace a uchovat je v dlouhodobé paměti. Takové dítě bude mít problémy s interpretací informací a vztahy mezi nimi, což ovlivní kvalitu jeho myšlení.

Myšlení

Jedním z hlavních psychologických aspektů předškolního věku je zaměření dětí na nejbližší svět. Ve svých poznávacích aktivitách se děti snaží pochopit pravidla prostředí, v němž se pohybují. Přijímání poznatků je do značné míry vázáno na konkrétní realitu s předměty světa, ve kterém žijí a kterému se musí přizpůsobovat (názorné, intuitivní myšlení).

Dětské myšlení zatím nerespektuje zákony logiky. Jedná se o tzv. prelogické myšlení. Tím se stává nedokonalým, nepřesným. Logika vytváří souvislosti mezi fakty, a proto umožňuje pomocí procesu myšlení vytvářet nové vztahy, čímž se myšlení stává flexibilním. Absence logiky způsobuje statičnost myšlení a fixaci na absolutní skutečnost vnímanou smysly. Názorné myšlení má tyto typické znaky:

Egocentrismus: Všechny předměty a jevy děti vnímají jedinečným způsobem. Tento jedinečný způsob vnímání reality vychází z jejich dosavadní zkušenosti s realitou a z emočního prožívání ve vztahu k jednotlivým předmětům a jevům. Emoční stránka reality je při tvorbě postoje ke skutečnosti upřednostňována. Proto děti často zkreslují svoje úsudky na základě svých vlastních preferencí. Jejich subjektivní pohled je pro ně jediný a správný.
Fenomenismus: Děti předškolního věku jsou úzce zaměřené na skutečnost tak, jak ji vnímají. Jak se jim svět jeví, tak ho i posuzují a chápou. Svět je pro dítě takový, jak vypadá, důraz kladou na vnější podobu světa. Odmítají tvrzení, která nejsou ve shodě s jejich vnímáním.
Magičnost: Pokud si děti nedokážou některé pozorované jevy a skutečnosti vysvětlit, používají fantazii. Tím si skutečnost zkreslují, avšak pravdivost chápání jevů pro ně není podstatná. Důležité je, aby měly pro každou skutečnost vlastní vysvětlení, a nezáleží jim na tom, zda je pravdivé nebo ne. Směšují představivost s realitou, a proto se často stává, že je od sebe neumějí dostatečně rozlišit.
Na základě této charakteristiky myšlení se o předškolním věku hovoří jako o magickém, pohádkovém věku. Vyprávění příběhů, skutečných i zkreslených, v tomto období sehrává významnou úlohu, a to jak v citovém, tak i v rozumovém světě dítěte. Dítě se dostává k množství informací a na jejich základě si vytváří množství různorodých představ, mění skutečnost na pohádku a naopak. Takto silný vliv fantazie může mít i negativní stránky. Kromě vytváření mylných představ o realitě, které bývají značně stabilní, jsou to i představy, v nichž děti ztrácejí jistotu (např. ve stínech vidí i to, co tam ve skutečnosti není).
Absolutismus: Děti v tomto věku jsou přesvědčené o tom, že každá vědomost je absolutně platná, že všechno funguje tak, jak si to vysvětlují, a že se všechno dá vysvětlit. Toto přesvědčení vyplývá z jejich velmi silné potřeby jistoty – nejen citové, ale i kognitivní.
Globální vnímání: Ve svém vnímání se děti zaměřují na věci, ke kterým mají silný emoční vztah, které vypadají efektně (barevné, pohyblivé) a které jsou dostatečně velké, aby si jich všimly. Objekty a jevy vnímají globálně, detaily jen tehdy, pokud jsou dostatečně atraktivní. Z toho vyplývá, že se nemůžeme spoléhat na to, že budou jevy nebo objekty analyzovat, aby je pochopily. Systematické zkoumání částí celku není pro tento věk charakteristické. Děti v tomto věku také ještě nedokážou dostatečně rozlišit významné a nevýznamné informace. Často tak subjektivně přisuzují význam nepodstatným informacím, a podstatné ignorují.
Komplexnost vnímání: Jejich myšlení a vnímání není v tomto vývojovém období komplexní. V komplexní situaci se ještě nedokážou dostatečně zorientovat a v daném okamžiku vnímat všechny její aspekty.
Egocentrismus v uvažování: Centrum veškerého vnímání je v jejich osobnosti. Vlastní vysvětlení reality je jediné správné a platné. Odmítají jiná vysvětlení, hlavně ta, která se neshodují s jejich vlastním.
Konfabulace: Konfabulace, jinak také smyšlenky, nepravé lži, se vytvářejí směšováním reality s fantazijními představami. Děti jimi operují hlavně tehdy, když se jim konkrétní jev nebo objekt nedaří vysvětlit žádnou zkušeností s nejbližším světem. Často se v těchto představách a následně i ve vysvětleních objevují prvky, ke kterým děti mají silný citový vztah (pozitivní, negativní). Fantazie sehrává v tomto věku významnou úlohu při stabilizaci dětské psychiky. Zatímco myšlení děti limituje, fantazie jim dává prostor, uvolnění.
Vnímání prostoru: Prostorovým vnímáním rozumíme vytváření základních představ o velikosti a tvaru předmětů a o jejich umístění v prostoru. Zároveň prostorové vnímání souvisí s uvědomováním si pozice vpravo, vlevo, vpředu, vzadu, nahoře, dole a se správným určováním směru. Rozvíjení prostorové orientace je důležité už u dětí předškolního věku, neboť hraje důležitou úlohu v edukačním procesu: např. správná orientace při čtení, psaní, směr čtení, směr, jakým se vede čára.
Dalším důležitým pojmem je prostorová představivost. Základ v rozvoji prostorové představivosti a vnímání prostoru zahrnuje motorické schopnosti a smysly: zrak, sluch, hmat, které jsou kognitivně zpracovány. Prostorová představivost je důležitá pro úspěšné zvládání školních dovedností. Jako první si dítě osvojí porozumění pojmům nahoře, dole, později vpředu, vzadu. Rozlišování laterální polohy vlevo, vpravo je poměrně náročné a dítě si je osvojuje až před nástupem do školy. Proto je důležité děti v tomto období stimulovat v rozvíjení prostorové představivosti a orientaci v prostoru při řešení praktických úkolů.
Vnímání času: Absolutní vnímání času se vyvíjí velmi pomalu. I zde se projevuje zaměření na citovou stránku osobnosti. Děti měří čas pomocí trvání dějů, ke kterým se silně citově vážou. Používají i všeobecně se vyskytující, opakující se jevy. Nejdůležitější je přítomnost. Minulost a budoucnost mají pro děti v tomto věku minimální obsah.
Vnímání množství: Množství vnímají jako vlastnost, ekvivalent barvy, velikosti, resp. jiných kvalit objektu. V tomto období se rozvíjí spíše obecné chápání změny počtu a množství.

Na základě uvedených znaků předškolního věku je důležité soustředit se ve vzdělávacích procesech především na rozvoj následujících kognitivních funkcí:

Chápání souvislostí a vztahů;

schopnost zvolit si určitý způsob řešení problémů a používat určitá pravidla, rozvoj strategie uvažování;

soustředění se na detaily a jejich vzájemné vztahy;

schopnost potřebné informace opakovat;

hledání základních principů zadaného úkolu.

S kognitivním rozvojem se rozvíjí učební styl. Učení může v tomto věku probíhat různými způsoby:

Pokusem a omylem (spontánní učení);

logickým zdůvodněním (dedukce – usuzování na správné řešení na základě předchozí zkušenosti);

napodobováním (napodobování řešení, které se osvědčilo jiným).

V tomto věku je už možné odlišovat u dětí konvergentní myšlení (hledá jedno správné řešení) a divergentní (hledá více, i nekonečně mnoho řešení).